Vyrostla jsem v jedenáctém patře pražského paneláku. Mohla jsem být spokojená, měla jsem, co jsem potřebovala, ale moje duše pořád hledala, kam vlastně patřím a kde je mé pravé místo. Došlo to až tak daleko, že jsem sebe ztratila úplně. Nerozuměla jsem ničemu, usychala jsem. Několik let jsem tiše přezimovala jako jarní cibulovina a čekala, kdy nabudu sílu a zase vyraším, zazelenám.

Studium zahradnictví na VŠ se zdálo být jasná volba, ale záhy se ukázalo, že mi tam něco schází. Stromy, květiny, trávy i plevely předávaly mnohé, ale chyběla mi slova, objetí, sdílení příběhů.

Ergoterapie, kterou jsem šla studovat s očekáváním, že to tam všechno snad najdu, si mě rychle získala. Byla jsem blízko lidem a díky tomu i blíž sobě. Smysl jsem najednou nemusela vždycky vidět a být si jím jistá, mohla jsem naopak nevědět či nevidět, a i přesto to bylo v pořádku. Pracovní zkušenost v komunitních službách mi pomohla po dlouhé době silně pocítit, že i já mám na světě svoje místo a můžu růst společně s ostatními a v růstu si vzájemně pomáhat. Najednou to celé zaklaplo. Moje rostlina mohla vyrazit kupředu, ku světu, vzhůru! Získala jsem naději i odvahu k dalším krokům. Přestěhovala jsem se do zahradního domečku, pak do maringotky, pak do hliněného domu, kde jsme založili naše doma. Žijeme hodně venku, hodně v lese, s dětmi jsme součástí komunity lesní školky i školy a rosteme společně. A často si zpíváme „Pěkně děkujem, ti matičko Zem, že nám vždycky dáváš, co potřebujem..“. Jsem vděčná.